V pátém kole a současně prvním v novém roce 2018 zajíždělo naše Áčko do Kroměříže, kde se utkalo s domácím „C“ družstvem. Ani jeden z týmů nenastoupil s první osmičkou – domácí měli na osmé desce 13. hráče soupisky a my 14.

Šach.

Slavia Kroměříž C

ELO

2,0 - 6,0

ŠO Kunovice A

ELO

1.

Beneš Miroslav

2009

0 : 1

Zpěvák Pavel

2366

2.

Jablečník Gustav

2094

0 : 1

Worek Joanna

2315

3.

Petřík Petr

2053

0 : 1

Beil Martin

2203

4.

Šudřich Radek

1982

1 : 0

Knotek Josef

1995

5.

Kašík Miroslav

1964

½ : ½

Rojar Libor

1870

6.

Bačák Petr ml.

1924

½ : ½

Trávníček Mikuláš

1822

7.

Jánek Jiří

1842

0 : 1

Slanicay Gabriel

1683

8.

Bačák Petr st.

1893

0 : 1

Kovařík David

1719

Podle informací Jožky Knotka vyhrál jako první Gabo, byť s notnou dávkou štěstí. Druhý rezultát pak byla Jožkova prohra, když – dle vlastních slov – odehrál slušně 13 tahů, pak udělala tři slabé tahy za sebou. 20.Sd3 také není nic, na co bych mohl být hrdý. Po 20.De2 by měl hratelnou pozici s malou nevýhodou, ale než by hrál prohranou pozici s dvěma pěšci namíň, tak spáchal sebevraždu 23.Da4?? … Pak oba naši aktéři vyrazili k domovu. Podle Jožky stál v době odjezdu (11,45 hod) předek lépe, Libor Rojar na remízu, Mikuláš vyrovnaně, David mírně hůře, takže při odjezdu doufali alespoň v remízu.

Protože Josef odjel s Gabem před ukončením zápasu, požádal jsem o reportáž dalšího přímého aktéra – Libora Rojara, který poslal krásný článek – posuďte sami:

Na rozdíl od prosincového zápasu našeho béčka s kroměřížským déčkem proběhl úvod zápasu ve zcela přátelské a pohodové atmosféře. Ani nás nenapadlo, abychom za drobné zdržení začátku utkání způsobené menšími problémy s klíči od hrací místnosti požadovali posunutí hodin soupeře (cca o 8 až 10 min), jako to udělal soupeř v prosinci, když jsme ze zvyku, jako v mnoha předchozích letech, přijeli nejprve do bývalé hrací místnosti ve fotbalovém areálu na stejné kroměřížské ulici, jako bylo dějiště zápasu. Ani rozhodčí zápasu tentokrát nepeskoval před jeho zahájením našeho hráče jako v prosinci (Tondu Krmíčka) za jakousi manipulaci s hodinami, byť by tak činil krásně zabarveným a dunivým operním basem. Nedám za to ruku do ohně, ale ona manipulace s hodinami asi spočívala v tom, že si Toník v dobrém úmyslu, že jeho hodiny nejsou ještě nastaveny, chtěl tento fakt změnit. Zřejmě se ve svých necelých 20 letech ještě nesetkal se skutečností, že by hodiny byly již puštěny z důvodu opožděného příjezdu k zápasu. Ale nyní již k partiím, které bez jejich přehrání mohu hodnotit jen velmi rámcově a možná nepřesně, neboť jsem se věnoval  především ne úplně jednoduché partii své, se solidním a zkušeným soupeřem.

Pavel Zpěvák v partii proti Miroslavu Benešovi, jehož nejlepší šachovou stránkou je aktivní a útočné pojetí hry, zvolil, přesně v duchu Laskerova psychologického přístupu k šachu, variantu dámské indické hry, která prý není úplně nejlepší, zato však podstatně omezuje útočné možnosti bílého. Co jsem párkrát na partii nahlédnul, získal Pavel poměrně brzy figurový tlak na dámské křídlo soupeře, který svou vyspělou hráčskou technikou postupně přetavil v zisk celého bodu.

Snad nebudu daleko od pravdy, když vyslovím svůj názor, že šachové styly Joanny Worek a Martina Beila jsou si hodně podobné. Nehrají ostrá zahájení, a často ani střední hru, kde by, jak říkával nezapomenutelný šachový trenér a metodik Ing. Vratislav Hora, „všechno viselo“, ale trpělivou poziční hrou, proloženou tichými a profylaktickými tahy,  pomalu vytvářejí tlak na soupeřovu pozici a malou výhodu stupňují ve větší až největší. V tomto duchu se nesly i jejich nedělní partie s velmi zkušenými soupeři, kteří nejméně na úrovni krajského přeboru neplatí za žádná ořezávátka, ba právě naopak. Již více než čtyři roky nežijící ostrožský šachový bohatýr Petr Strakáč říkával: „Jak žiješ, tak hraješ.“ U Petra to platilo stoprocentně, znali jsme se od roku 1977. Zbývá dodat, že Joanna nabídla Gustavu Jablečníkovi italskou hru, který ji odmítl na uherský způsob, a Petr Petřík zvolil proti Martinově francouzské obraně výměnný systém, který je od začátku remízový jen na první pohled.

Josef Knotek na čtvrté šachovnici proti Radku Šudřichovi zažil, jak říkávala moje paní učitelka na základní škole a jak o tom zpíval Pavel Novák, „černý“ den,  kdy, podle svého vyjádření, udělal čtyři chyby za sebou. Ale to se stává i daleko lepším hráčům, někdy prostě hra nejde lehce od ruky. Pokud se nepletu, hrála se nějaká varianta dámského gambitu, kde Josef otevřel svoji pozici více, než bylo zdrávo a pak došlo ke kumulovaným materiálním ztrátám.

Na páté šachovnici se hrál caro-kann, v němž zvolil bílý Miroslav Kašík proti mně málo hranou variantu, která ovšem nepostrádá jedu. Černý však nástrahy pozice uhlídal a hry poměrně pohodlně vyrovnal. Po výměně černého střelce za bílého koně dokonce prý nejlepší šachový program současnosti stockfish hlásil malou výhodu pro černého. Proto jsem se, slovy Františka Peterky coby judistického trenéra ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, „nepouštěl do žádných větších akcí“ a při vědomí příznivého průběhu zápasu jsem pozici zjednodušil až do koncovky černého koně proti bílému černopolnému střelci, kterou jsem mohl v mírně blokované pozici prohrát jen v případě mimořádně hrubé chyby. Když jsem již za vyhraného stavu zápasu nabídl soupeři v 38. tahu soupeři remízu, hodnotil počítač pozici 0,00. Při nabídce remízy od bílého po 44. tahu měl již černý malou výhodu, -0,55. Ale zápas byl rozhodnut a nebylo slušné nechat čekat jednu spoluhráčku a tři spoluhráče ještě nejméně další půlhodinu na skončení poslední partie. Navíc vůbec nebylo jisté, že zmíněná malá výhoda bude znamenat více než půl bodu.

Kryštof Mikuláš Trávníček proti Petru Bačákovi ml. rozehrál velmi složitou variantu královské indické, kde ještě dlouho po zahájení stály na šachovnici všechny figury. Po pomalém manévrování vymyslel krásnou variantu s obětí celé věže, v níž soupeř mohl odvrátit mat pouze vynuceným věčným šachem. Kryštof toto vtipné pokračování zvolil s ohledem na stav zápasu, kdy jsme vedli 4:1. Tak se hraje za družstvo!

Zahájení partie Gabriela Slanicaye s Jiřím Jánkem na sedmé desce mi uniklo. Brzy však vznikla pozice bez dam s oběma věžemi a střelcem a jezdcem na obou stranách, kdy bílý měl pěšcovou majoritu 5:4 ve středu, černý pak 2:1 na dámském křídle. V jeden moment Gabo po napadení jezdce na c6 ustoupil na a5 (opticky se mi zdálo lepším táhnout na e5). Soupeř s ideou zisku kvality zahrál Sb6 a po Jc4 sebral oním střelcem věž na d8. Po následujícím Gabově tahu Ja3 chvíli soupeř nechtěl uvěřit, že jeho král na b1 nemá z tohoto šachu úniku, černopolný střelec černého, který rentgenoval zcela otevřenou diagonálu a1-h8, byl v domečku na g7 zřejmě ukryt přespříliš. Snad proto několik vteřin nereagoval na Gabovo pozápasové podání ruky. Bývá sice dobrým zvykem, že první podává ruku po prohrané šachové partii poražený, nebo k tomu dochází víceméně současně, bílého však zde zcela omlouvá šokující mat.

David Kovařík na osmé šachovnici získal proti zkušenému a „elově“ daleko silnějšímu Petru Bačákovi st. po zahájení lepší pozici, byť podle mého letmého pohledu mohl stát bez výměny dam ještě lépe. Ve střední hře se však role obrátily. David zřejmě nějak „přešlapoval na místě“ a iniciativy se chopil soupeř, který získal lepší pozici a posléze i pěšce. David po partii prohlásil, že jednu chvíli již chtěl partii vzdát. Neučinil však tak, a opět se potvrdila slova šachového klasika, na jehož jménu si nyní nevzpomenu, že nejtěžší je vyhrávat vyhrané partie. Davidův soupeř, snad mírně unaven předchozím nelehkým průběhem partie, přehlédl Davidovo na první pohled nečekané překrytí nějakého šachu, což mělo za následek nezadržitelný postup bílého pěšce na pole proměny. Ale to jsou šachy, zvláště ty hrané především pro radost a potěšení ze samotné hry.

Partie k přehrání jsou zde. V pdf jsou navíc i partie, tři navíc i s vlastním komentářem aktérů.